TURNOVSKÝ STAROSTA VYZVAL K ODVAZE ŘÍKAT I NEPŘÍJEMNÉ PRAVDY

Projev starosty Tomáše Hockeho u příležitosti oslav Dne vítězství.

Vážené dámy, vážení pánové, studenti a děti z turnovských škol,

sešli jsme se dnes zde u Pomníku Padlým, abychom si připomněli mimořádný historický okamžik. Abychom si připomněli, že před sedmdesáti třemilety skončila druhá světová válka a spolu sní i pokus o vyhlazení českého národa v rámci německého nacistického pojetí světovlády. Je známou historickou pravdou, že brutální nacistický útok na samotné základy lidské civilizace začal u nás a že tobyla opět naše země, kde padly poslední výstřely regulérních německých armád. Obě tyto skutečnosti předznamenaly tragické osudy našich národů a našeho státu na celé následující půlstoletí.

Již tradičně na tomto místě vzpomínám na konkrétního člověka, který je spojen s naším krajem a zároveň může být pro nás všechny určitým vzorem, životní inspirací. Již jsem zde hovořil o parašutistovi Čestmíru Šikolovi, dělostřeleckémgenerálovi AloisiLiškovi,při otevírání zimního stadionu o letci Ludvíku Koškovi, pak to byl Otakar Jaroš a minulý rok stíhač Ladislav Bobek.

Dnes nebudu hovořit o konkrétním osudu jednoho člověka. Ale budu hovořit jménech těch, kteří jsou na pomnících a pamětních deskách v našem městě a mně se nedaří, snad kromě drobných poznámek, nalézt více informací o jejich životě. Jmen je na našich pomnících skutečně hodně a já využívám tohoto místa a času, stejně jako před rokem, k výzvě ke shromažďování informací o jejich osudech. Například jméno pana plukovníka Josefa Štrégla – pilota 311. bombardovací perutě, podplukovníka pěchoty Emila Dolenského, podplukovníka Karla Drbohlava – pilota RAF, Stanislava Linka, příslušníka 311. perutě RAF, který padl v 26 letech, pravděpodobně utonul po nouzovém přistání v Irském moři a mnoha dalších, třeba i členů domácího odboje. Hledal jsem na internetu, ve své knihovně, ale kromě útlé knížky Jitky Petruškové Nový turnovský panteon jsem bohužel nic nezjistil. Je mně to moc líto a rád bych teď a tady vyzval Vás historiky, archiváře, pedagogy, studenty píšící seminární práce, abychom jsme se společně pokusili zaplnit bílá místa naší turnovské historie. Byli to velmi odvážní občané Turnova, jejichž památka by neměla zapadnout. Naopak by se měla stát inspirací pro nás všechny, pro náš běžný život i okamžiky, kdy je třeba těžkých rozhodnutí a činů. 

Vzhledem k pojetí připomínky výročí se budu věnovat přehledu událostí, které se v Turnově v květnu roku 1945 skutečně staly a které popsal Karel Kinský v časopise Beseda na jaře roku 1946. Jeho poznámky jsem zkrátil, přepsal do dnešního jazyka a doplnil místopisem, aby i mladší z nás a děti tušili, kde se v Turnově bojovalo. 

V úterý 1. května 1945 oznámil večerní český rozhlas smrt Adolfa Hitlera. Tu noc na druhý květen byl zapálen rovenskými partyzány dřevěný znak říše, kterým byla orlice, přezdívaná turnováky „kvočna“, stojící před turnovskou spořitelnou. 

V sobotu 5. května 1945 obchodníci a živnostníci začali již časně ráno sundávat a zamazávat německé nápisy. Asi o půl 9 hod. odstraňoval pan Šulc, zřízenec spořitelny, německý nápis z budovy ústavu. V té době přijel nákladním autem pan Rous, místní zelinář, s panem Dědkem a ihned začal odzbrojovat německou stráž. Po odzbrojení použil jiný německý voják, stojící v chodbě, ruční granát, který před vchodem do spořitelny vybuchl a těžce zranil pana Bubeníka. Při následné přestřelce padl pan Rous, pan Dědek a těžce zraněn byl i Václav Fronk z Daliměřic. 

Kromě přestřelky u Spořitelny probíhaly boje u mostu u Juty, v prostoru Modré Hvězdy, v blízkosti cihelny, která byla v místě dnešní křižovatky Nádražní a Bezručovy. Silný oddíl SS byl umístěn v blízkosti železničního nádraží. Odtamtud také stříleli proti městu děly. Během bojů se začaly vyvěšovati po městě československé vlajky. O půl dvanácté střelba ustala a bylo vyhlášeno příměří do 6. hodiny večer, během něhož se bezúspěšně vyjednávalo o odzbrojení německé posádky. Večer oddíl SS, který byl na nádraží, opustil svůj vlak a po dohodě byl převezen autobusy na hraniční čáru k Jílovému (čára mezi protektorátem a Sudety). 

Před 7. hodinou večer přišla zpráva, aby občanstvo opustilo ulice a náměstí, protože německé vojsko chce odejít z kasáren, což se následně stalo. 

Další přestřelka začala večer na Výšince, kde se od Jíčína přibližovala pancéřová divize čítající 68 pancéřů a tanků, 130 nákladních aut a kolik set pěších vojáků. Vojáci byli opilí a na Kamenci zastřelili několik lidí. Nadcházející noc byli narychlo nakládáni zranění němečtí vojáci ze všech turnovských lazaretů do osobních i nákladních aut. 

V neděli 6. května kolem 6. hodiny ranní začal odchod další části německých vojáků. Němečtí vojáci a důstojníci stříleli na každého, kdo se díval z okna nebo fotografoval jejich ústup. Po odchodu Němců z města oznámil místní rozhlas varování, aby nebylo vystupováno proti slabší německé posádce, která strážila kasárna. Za každého zastřeleného Němce by bylo popraveno 10 občanů české národnosti. 

Během dopoledne přichází zpráva, že od Jičína táhne nový německý pancéřový sbor. Mnozí turnovští občané proto opouštějí město a jdou do okolních vesnic. 

Odpoledne 7. května do tichého města vjelo od Jičína několik německých pancéřů, které jen projely směrem na Liberec. K večeru Čsl. rozhlas oznámil, že téhož dne byla v Remeši podepsána bezpodmínečná kapitulace německé armády. Němci v Čechách však prohlásili, že budou bojovat dále. V Mašově na návsi je zajištěno jako rukojmí 86 zdejších občanů a nahodilých chodců, jako zástava za klidný průjezd vojenské kolony. Rovněž německé vojsko požaduje zpět všechny zbraně, které mašovští vzali německým uprchlíkům ubytovaným v sokolovně 3. května. Vše nakonec skončí bez krve prolití. 

Středa 9. května 1945. Od půlnoci a jedné minuty je v Evropě mír, ale v Turnově to tak rozhodně nevypadalo. Od časných hodin se na turnovském náměstí tvořily početné hloučky. Místním rozhlasem, již jen českým, byly vysílány různé výzvy. Byli svoláni všichni důstojníci a rotmistři, kteří později převzali kasárna a odzbrojili německou posádku. Kolem Pyrámu v Ohrazenicích postupovaly ku Praze nepřehledné kolony německých vojsk, které byly odzbrojovány. Před polednem byla odzbrojena německá stráž, která stála dosud před spořitelnou. V Aehrenthalské cihelně, dnes křižovatka Nádražní a Bezručovy ulice, byl zřízen první tábor pro německé zajatce. Po 22. hodině přijely od Liberce na turnovské náměstí první sovětské tanky a obrněná děla. Po krátkém odpočinku odjela sovětská válečná vozidla směrem ku Praze. 

Ve čtvrtek 10. května …od rozbřesku přijížděly a přicházely do města stále nové oddíly Rudé armády. Všichni slavili. Po celé odpoledne procházely městem nové a nové oddíly vojska i kolony cizinců – uprchlíků z koncentračních táborů a německých uprchlíků a zajatců. Některé vesnice v okolí Turnova byly napadeny esesáky, kteří se skrývali v lesích. V Paceřicích stříleli po dětech a ženách. Dochází k prvním popravám německých vojáků na dvoře okresního soudu – to je ten dům městského úřadu vedle dnešního muzea. Na hřišti SK Turnov – dnes fotbalový stadion, byl zřízen veliký zajatecký tábor, kde byli v počtu asi 12 000 zajatců zjišťováni Rakušané a příslušníci jiných národů. Ti byli posíláni do svých zemí, zatímco téměř 10 000 německých zajatců převzala Rudá armáda. 

V neděli 13. května byla sloužena v kostele P. Marie za veliké účasti lidí mše za dosažení míru. Téhož dne ráno odešel z Turnova veliký transport skoro 10 tis. německých zajatců s doprovodem Rudé armády směrem k Liberci. 

V zápiskách není kupodivu nic o popravách na místě dnešní smuteční síně, kde byly němečtí vojáci nalezení při stavbě tohoto objektu, není tam ani nic o soudním procesu se starostou Turnova panem Josefem Plíhalem – starostou za něhož se postavila turnovská nemocnice a dálkový plynovod, který byl za války sice několikrát zatčen gestapem, ale po válce obviněn z kolaborace a naštěstí soudem osvobozen. Není tam určitě i spousta dalších věcí, na které bychom asi nebyli příliš hrdi. Přesto je to naše česká historie, o které je třeba mluvit a kterou je nutné si připomínat. 

Éra okupace a protektorátu vypověděla leccos i o nás samotných. Byly to roky hrdinství tisíců těch, kteří odešli bojovat na západní a východní frontu. Byly to roky hrdinství mnoha statečných a odhodlaných odbojářů, kteří se nesmířili se ztrátou státnosti a svobody své vlasti. Byly to roky hrozných osudů těch, kteří skončili vkoncentračních táborech, ve věznicích a před popravčími četami okupantů. Na ty znich, kteří se dnešní chvíle nedožili, chceme vzpomenout. Těm znich, kteří se dnešní chvíle dožili, chceme poděkovat. 

Byly to také roky zbabělosti, vzájemného zrazování a kolaborantského poklonkování před cizí mocí, která se některým zdála být neotřesitelnou a věčnou. I na tuto, méně vznešenou kapitolu našich dějin se musíme umět podívat kritickým pohledem, a musíme se o ní odvážit říkat i nepříjemně znějící pravdy. 

Snažme se prosím i my svou snad běžnou profesní prací, občanskými postoji, dobrovolnou prací pro společnost bránit to největší bohatství, jakého se nám,vnaší zemi dostalo-lidskou svobodu.Braňme ji každodenně. O minulosti a přítomnosti veďme vážný dialogsami se sebou a především pak s našimi dětmi.

Děkuji Vám za pozornost.