Václav Šolc: Stálo to za to, jsme svobodní...

Vzpomínka na prvního polistopadového starostu Turnova Václava Šolce

Před rokem, 1. září 2016, zemřel po delší nemoci ve věku 88 let JUDr. Václav Šolc. Osobnost, v povědomí většiny zdejší veřejnosti spojená se Sametovou revolucí a návratem demokratických hodnot, které po celý život ctil. Připomeňme několik myšlenek a vzpomínek prvního polistopadového starosty Turnova, o které se se čtenáři Turnovska podělil  u výročí 25 let od pádu komunistického režimu. I když nás od pořízení rozhovoru dělí téměř 3 roky, úvahy Václava Šolce neztrácí na aktuálnosti a jeho vzpomínky nemají být zapomenuty.

Jaké jsou vaše vzpomínky na rok 1989?

“Závěr roku 1989 byl nezapomenutelným obdobím. Možnosti návratu ke skutečným hodnotám jsme ale využili jen z části. Následoval čas mnoha promrhaných příležitostí a doplácíme na to dodnes. Staré přísloví říká, že na hrubý pytel patří hrubá záplata. My jsme na hrubý pytel dali sametovou záplatu. Hrubý pytel vydržel, sametová záplata se rozpadla.”

Myslíte si, že vyrovnání s minulostí podle principu “nejsme jako oni” bylo pojato příliš tolerantně?

“Smysl tohoto hesla je správný. Pokud jsme chtěli s totalitou skončit, nemohli jsme znovu přebírat zásady komunistického režimu, postaveného na závisti a nenávisti. Daleko dříve ale mělo být uzákoněno skutečné právo. Nové zákony, které by umožnily zakročit proti těm, kdo znovu získanou svobodu zneužívali. I kdyby takové zákony nebyly úplně dokonalé a následně musely být upraveny, měly začít platit co nejdříve po listopadu. Nemělo vše tak dlouho zůstat jen na vůli a zvůli lidí. Svoboda a demokracie v sobě skrývají řadu úskalí. Z demokracie je snadné přejít k totalitě, naopak je to těžké.” 

Směřujeme opět k totalitě?

“Nevím, jestli je možné to tak jednoduše říci. Věřím že ne, i když vývoj ve společnosti mne v mnohém zneklidňuje. Dnes je naprosto jiná situace než po listopadu 1989. Tenkrát se vše podařilo především kvůli uvolnění a celkové situaci ve světě. Komunistické režimy se bez podpory Ruska, tehdy řízeného Gorbačovem, v celé východní části Evropy hroutily. Této příležitosti jsme dokázali využít, pak už to bylo horší. Jen jedna věc se za 25 let nezměnila. Lidé tenkrát čekali, a dnes také stále čekají, co za ně kdo udělá. Tak to ale nejde. Společnost je taková, jací lidé ji tvoří. Pokud se sami nezasadí o nápravu, tak k ní nikdy nedojde.”

Jako doktor práv jste kvůli komunistickému pronásledování vystřídal řadu dělnických profesí. 

“Nechali mne dostudovat, pak jsem kvůli kapitalistickému původu musel do Ostravy na šachtu k pétépákům. Syna jsem poprvé viděl až když ženě povolili návštěvu, to už mu bylo pět měsíců. Později mi umožnili vykonávat alespoň dělnické profese. Jiní na tom byli hůř. Vše se zhoršilo v roce 68, kdy jsem založil turnovskou pobočku Klubu angažovaných nestraníků. Následovaly výslechy, šel jsem od lopaty k lopatě, kluci nesměli studovat.”

Co jste dělal v listopadu 89?

“Řidiče multikáry v JZD Sedmihorky. To už jsem byl několik měsíců v důchodovém věku. Rozvážel jsem materiál na stavby, a co bylo v družstvu potřeba. Mé první vystoupení na mítinku na turnovském náměstí pak shodou okolností proběhlo na korbě multikáry, a tak jsem se cítil jako doma.”

Vzpomenete si, o čem jste tenkrát mluvil?

“Doba ještě byla nejistá, rozhodovalo se v Německu a Maďarsku. Ve své řeči jsem se snažil především lidi zbavit strachu. “

Existuje nějaký záznam?

“Asi ano, vše tenkrát točil doktor Brunclík. Nejvíc záznamů ale určitě pořídili estébáci.”

Vnímal jste zvolení do funkce prvního polistopadového starosty jako vyrovnání za křivdy, kterých se na vás a vašich blízkých dopustili komunisti?

“Na takové pocity nebyl čas. Nejdříve jsem nebyl starostou, na to tak rychle neexistovala zákonná norma. Krátce jsem tak po listopadu musel být předseda národního výboru, poté starostou, brzy následovaly další volby. Byla to hektická doba. Měnily se zákony a pravidla řízení státu, vše bylo nesmírně složité. Například celkový rozpočet Turnova i se stavbami byl 15 milionů, ale město nemělo žádné peníze. Ty přicházely po částech z Okresního národního výboru v Semilech. V té době také začal stát připravoval vše k odsunu ruské armády, což bylo i pro Turnov s velkou vojenskou posádkou velmi důležité.”

Odsun z Turnova proběhl bez komplikací?

Spíše bych řekl bez zásadních komplikací. Především proto, že se vše řešilo na úrovni státu. Když jsme šli v protestním průvodu k ruským kasárnám, tak jsme řešili i to, aby nedošlo k nějakému konfliktu kvůli tomu, že se lidi ze zadních řad budou tlačit na ty první u brány. Rusové už ale tušili, že tady končí. K našemu překvapení otevřeli bránu a pustili muziku. Později se už jednalo o problémy související s připravovaným odsunem a úklidem.”

Například?

“Při vyklizení posádky například vytrhli velikou nádrž na naftu a naftu nalili do díry po nádrži. Podobných věcí bylo mnoho. Likvidace ekologických škod nakonec bylo to nejhorší, co se po působení ruské posádky muselo dát do pořádku. Silným okamžikem byl odjezd poslední vojenské techniky na vlakovém nádraží. Krátce před vyklizením kasáren jsem při loučení s posádkou vojákům řekl, že jsme malá země uprostřed Evropy a války často procházely právě tudy. Neměli by se proto divit, že tu žádné cizí vojáky nechceme a přivítáme je třeba jako turisty. Kdybych věděl, kolik těch ruských turistů bude, zvláště v Karlových Varech, asi bych to neříkal.”

V roli prvního polistopadového starosty Turnova vás čekalo jedno z osudových setkání, svým významem dalece překračující hranice města. Setkání s mecenášem Bohuslavem Janem Horáčkem.

“Sekretářka tehdy říkala, ať zvednu telefon, že volá Štutgard, což v té době bylo velmi neobvyklé. Volající se představil jako Bohuslav Horáček. Sdělil mi, že chce investovat nějaké peníze do své rodné obce a chtěl vědět, jestli to je bezpečné, jestli peníze nebudou rozkradeny. Ujistil jsem ho, že se nemusí bát, že peníze budou využity podle jeho záměru. Později jsme se setkali v Turnově. Pojal ke mě důvěru, nakonec se stal rodinným přítelem. Byl to nesmírně slušný, skromný a pracovitý člověk. Pomoc, kterou poskytnul své zemi, je nevídaná.”

Říká se, že původně měla být jeho finační podpora rozdělena po celé Evropě.

“Ano. Pozval nás na pracovní schůzku a seznámil nás s tímto záměrem. Řekl jsem mu, že peníze, i když je jich hodně, se v Evropě rozpustí jako kostka cukru v kafi. Přesvědčoval jsem ho, aby peníze vložil do své vlasti, do svého kraje. I když už měl vše připravené k založení evropské nadace, druhý den nám řekl, že přehodnotil původní záměr. A tak jeho poctivě vydělané peníze zůstaly v naší zemi. Nejdříve k nám investoval přímo, později prostřednictvím nadace, kterou založil.”

Společně s vaší rodinou jste jedni z mála, kdo za cenu útrap nerezignovali na nejvyšší hodnoty svobodné společnosti. Když se po 25 letech od Sametové revoluce ohlédnete zpět a vše srovnáte se současnou situací, například kolik pokračovatelů zločinecké KSČ sedí v parlamentu, nemáte pochybnosti, jestli to stálo za všechno strádání a odříkání?

“Všechno má nějaké chyby, ale rozhodně to stálo za to. Jsme svobodní. V budoucnosti náš národ může zachránit jen práce, kdy bude každý na svém místě dobře dělat to, co umí. Pak si budeme více vážit sami sebe, své země a svobody, kterou také musíme umět chránit.”                     

Děkuji za rozhovor (pm)

Foto z generální stávky 1989: Archiv Muzea Českého ráje Turnov.